§ 288-299 ZP Přístup k nadnárodním informacím

K § 288

 Nahoru Nadnárodní informace

Ustanovení § 288 a násl. promítají do zákoníku práce procedury v podnicích s působností v rozsahu Evropské unie a ve sdruženích podniků s působností v rozsahu Evropské unie pro účely informování zaměstnanců a konzultování s nimi. Tato ustanovení upravují práva zaměstnanců na nadnárodní informace a projednání u zaměstnavatelů, kteří mají sídlo v České republice, ale jejichž působnost je větší, minimálně ve dvou zemích Evropské unie.

U zaměstnavatelů na nadnárodní úrovni působí zástupci zaměstnanců, tedy odborové organizace, a rady zaměstnanců a zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nezávisle na existenci či neexistenci evropské rady zaměstnanců nebo jiného ujednaného postupu pro nadnárodní informace a projednání. To platí i naopak. Co do věcného vymezení působnosti orgánů pro nadnárodní informace a projednání jsou omezeny jen na informace a projednání na nadnárodní úrovni.

Obecně při zaměstnávání fyzických osob formou závislé práce platí, že je nezbytné vždy vycházet z toho, že zaměstnanci mají přirozené právo na informace vztahující se k zaměstnání a jimi vykonávané práci. Pozitivní komunikace mezi zaměstnavatelem (vedoucími zaměstnanci) a zaměstnanci nepochybně přispívá k utváření dobrých pracovních vztahů a přispívá k tvorbě vzájemně komunikujících pracovních týmů.

Shodná se zástupci zaměstnanců jsou práva orgánů pro nadnárodní informace a projednání v tom, že zaměstnavatelé s působností na území Evropského společenství jsou povinni vytvořit na svůj náklad podmínky pro jejich ustavení a řádnou činnost, zejména hradit náklady na organizování schůzí, tlumočení, cestovné a ubytování členů související s jejich řádnou činností. Orgány pro nadnárodní informace a projednání mají navíc proti zástupcům zaměstnanců nárok na uhrazení nákladů na jednoho odborníka, popřípadě úhradu dalších nákladů, pokud si je dohodnou.

Aby měli zaměstnanci právo na nadnárodní informace a projednání, musí jejich zaměstnavatel splňovat určité podmínky:

1. Musí působit minimálně ve dvou zemích Evropské unie.
2. Musí mít dost veliký počet zaměstnanců, proto zákoník práce stanoví, že musí mít minimálně 1 000 zaměstnanců. Tím je míněn celkový počet zaměstnavatele celkem, z toho alespoň ve dvou státech Evropské unie musí mít minimálně po 150 zaměstnancích (v každém z těchto dvou států). Zaměstnavatel by požadavek zákoníku práce nesplňoval, pokud by například v jednom státě Evropského společenství měl 200 zaměstnanců a ve druhém jen 100 zaměstnanců. Do počtu zaměstnanců se započítávají zaměstnanci bez rozlišení jejich pracovního poměru (zda je sjednán na dobu neurčitou nebo určitou, plný úvazek či částečný úvazek). Rozlišování pracovního poměru hrálo při sjednávání směrnice pravděpodobně velkou roli, protože směrnice ve své příloze č. 1, tzv. podpůrných požadavcích, se touto problematikou detailně zabývá a dochází k závěru, že zaměstnanci na částečný úvazek mají právě tak velkou potřebu informací jako zaměstnanci na plný úvazek. Upozorňuje na to, že Evropský soudní dvůr v několika případech stanovil potřebu rovného zacházení pro zaměstnance na částečný úvazek.

Nová úprava je transpozicí čl. 1 odst. 2 až 4 směrnice 2009/38/ES. Pravomoc evropské rady zaměstnanců a rozsah postupů informování a projednání podle této směrnice je napříště omezena na nadnárodní otázky, jejichž definice je obsažena v čl. 1 odst. 4. Směrnice vyšla z toho, že v praxi jsou jedním z klíčových problémů spory, čím se má evropská rada zaměstnanců zabývat a co už do její kompetence patřit nemá. Proto bylo vymezeno, že musí jít o záležitosti nadnárodní a také o jejich definice. Proto bylo rozhodnuto tuto definici transponovat v úvodních ustanoveních o nadnárodním informování a projednávání; s tím souvisí též úpravy v § 295 písm. a) ZP a v § 297 odst. 6 ZP.

Směrnice 2009/38/ES je vyjmenována v Dodatku VIII smlouvy o Evropském hospodářském prostoru, z čehož vyplývá, že se aplikuje na Evropský hospodářský prostor, a že tedy členské státy podle směrnice zahrnují Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Proto byla tato skutečnost promítnuta do textu zákona a zavedena legislativní zkratka. Legislativní zkratka je promítnuta i do dalších příslušných ustanovení.

V odstavci 2 jde o transpozici čl. 1 odst. 2 směrnice 2009/38/ES. Ustanovení slouží k vymezení a provádění postupů při projednávání a informování tak, aby byla zajištěna jejich účinnost. V článku 10 odst. 4 směrnice 2009/38/ES se výslovně upravuje povinnost zaměstnavatele poskytovat členům evropské rady zaměstnanců nezbytné školení bez ztráty na mzdě. Podle zjištění Evropské komise mnoho zaměstnavatelů školení poskytuje, obvykle 1 až 3 dny, maximum je 4 až 5 dnů, v průměru 1,6 dne na člena ročně. Tato povinnost byla transponována do úvodních ustanovení. Náhrada mzdy je upravena v bodu 3 § 203 odst. 2 písm. a) ZP; ustanovení není nutné měnit a napříště se bude vztahovat i na tyto případy.

V ostatních odstavcích jde o legislativně-technické úpravy související s užitím legislativní zkratky v novém odstavci 1, s některými upřesněními podle obchodního zákoníku a s úpravou odkazů.

K § 289

 NahoruSkupina zaměstnavatelů

Stejné podmínky (počet zaměstnanců a působnost v minimálně dalších dvou státech Evropské unie) stanoví zákoník práce i pro skupinu zaměstnavatelů. Zde dále rozlišuje mezi řídícím zaměstnavatelem a řízeným zaměstnavatelem.

 NahoruŘídící zaměstnavatel

Řídícím zaměstnavatelem zákoník práce rozumí takového zaměstnavatele, který má ve skupině dominantní postavení. To znamená, že nějakým způsobem může prakticky ovlivňovat činnost řízeného zaměstnavatele. Zákoník práce stanoví tři kritéria:

1. Může jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu.
2. Kontroluje většinu hlasů akcionářů.
3. Vlastní většinu základního jmění řízeného zaměstnavatele.

Jedná se o zaměstnavatele, který má vůči ostatním kontrolní pravomoci. K tomu postačí, aby zaměstnavatel splňoval jedno ze stanovených kritérií. Pokud se ve skupině zaměstnavatelů vyskytne více zaměstnavatelů splňujících tato kritéria, určí se řídící zaměstnavatel podle pořadí stanovených kritérií. Zaměstnavatel s působností na území Evropské unie splňující výše uvedené podmínky a řídící zaměstnavatel ve skupině zaměstnavatelů se pro účely úpravy přístupu k nadnárodním informacím a projednání nazývá ústředím. Proto, pokud se dále hovoří o zaměstnavateli a skupině zaměstnavatelů společně, je uvedeno pro zjednodušení jen "ústředí".

Úprava tohoto paragrafu je transpozicí čl. 4 odst. 4 směrnice 2009/38/ES. Ke zjištění, zda je možné ustavit systém nadnárodních informací a projednání, potřebují zaměstnanci více informací než jen počet zaměstnanců, proto se upřesňuje text zákona tím, že se obecně stanoví nutnost poskytovat informace pro účely zjištění možnosti ustavit systém nadnárodního informování a projednávání a užije se příkladmý výčet v textu zákona. Informace je povinno poskytnout ústředí i každý zaměstnavatel. Zohledňují se tím rozsudky Soudního dvora (C-62/99 Bofrost; C-440/00 Kühne & Nagel. C-349/01 ADS Anker GmbH). Snaha o zdůraznění kolektivního zastupování zaměstnanců podle čl. 10 odst. 1 směrnice 2009/38/ES se promítla doplněním věty první v § 289 odst. 5 ZP.

Směrnice 2009/38/ES v čl. 2 písm. f) a g) a také v bodu 1 písm. a) druhém odstavci Podpůrných pravidel doplnila definice informací a projednání o další podrobnosti. Povinnost transponovat tyto definice se realizovala výslovným odkazem na § 278 odst. 2 a 3 ZP. Znění těchto ustanovení není sice absolutně stejné jako slova nové směrnice, ale svým smyslem je s ní v souladu. Předkladatel proto nepovažuje za účelné znění definic v zákoně novelizovat.

Článek 10 odst. 3 směrnice 2009/38/ES upravuje propojení nadnárodní a národní úrovně informování a projednávání. S tím souvisí odkazy na úpravu § 276 ZP. Odkazuje se též na úpravu procesní způsobilosti. Při tom je nutno transponovat rovněž čl. 11 odst. 1 směrnice 2009/38/ES, který ukládá členským státům dodržování povinností "nezávisle na tom, zda je ústřední vedení umístěno na jeho území". Úprava přístupu k nadnárodním informacím v zákoníku práce se vztahuje jen na subjekty, které jsou vyjmenovány v § 288 odst. 2 ZP, tzn. na subjekty se sídlem v České republice nebo umístěné v České republice, a na zástupce zaměstnanců v evropské radě zaměstnanců nebo v jiném postupu v nich ustavené. V článku 10 odst. 2 směrnice se stanoví povinnost informovat zaměstnance o obsahu a výsledcích nadnárodního informování a projednání, což je uplatněno odkazem na § 276 odst. 6 ZP. Aby bylo zcela zřejmé, že i na odborníky, poradce, tlumočníky a překladatele se vztahují ustanovení o důvěrných informacích, došlo k upřesnění v poslední větě odstavce 5.

K § 290

 NahoruVyjednávací výbor

Jednání o ustavení evropské podnikové rady nebo jiného postupu pro nadnárodní informace a projednání vede s ústředím vyjednávací výbor. Jednání o ustavení vyjednávacího výboru zahájí ústředí z vlastní iniciativy nebo na písemnou žádost alespoň jednoho sta zaměstnanců zaměstnavatele z alespoň dvou různých států Evropské unie nebo na písemnou žádost jejich zástupců. Pokud se jedná o žádost zaměstnanců, tak podpis jednoho sta zaměstnanců ze dvou různých států společenství dohromady považuje zákoník práce za minimální.

Členy vyjednávacího výboru za zaměstnance v České republice jmenují zástupci zaměstnanců. Pokud u zaměstnavatele nebo skupiny zaměstnavatelů nepůsobí, mohou si zaměstnanci zvolit své představitele. Vyjednávací výbor přijímá usnesení, a to většinou hlasů všech svých členů (mimo případy, kdy zákoník práce požaduje kvalifikovanou většinu členů výboru). Upřesňuje se text ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/38/ES, kde se stanoví, že vyjednávání se zahajuje také na podnět zaměstnanců nebo jejich zástupců "alespoň ze dvou podniků nebo závodů"; proto se doplňují slova "nebo organizačních složek".

Směrnice 2009/38/ES v čl. 5 odst. 2 písm. b) výrazně zjednodušila úpravu složení vyjednávacího výboru spočívající v zastoupení jedním zástupcem za každých i započatých 10 % zaměstnanců z celkového počtu ve firmě. Proto bylo nutné tuto transparentní a spravedlivou změnu transponovat do zákoníku práce.

K § 291

 NahoruZakládající schůze vyjednávacího výboru

Zakládající schůzi vyjednávacího výboru svolá ústředí bez zbytečného odkladu po doručení informace o jmenování členů vyjednávacího výboru. Na zakládající schůzi si vyjednávací výbor zvolí předsedu. Před každým jednáním s ústředím má vyjednávací výbor právo sejít se na odděleném zasedání. Jestliže je to nezbytně třeba, může si k jednání přizvat odborníky. Náklady na činnost vyjednávacího výboru hradí ústředí.

Článek 5 odst. 2 písm. c) směrnice 2009/38/ES stanoví povinnost oznámit složení výboru a zahájení jednání příslušným uznaným evropským organizacím zaměstnanců a zaměstnavatelů. Podle čl. 154 Smlouvy o fungování Evropské unie je úkolem Evropské komise mimo jiné podporovat konzultace mezi sociálními partnery na úrovni Společenství a konzultovat s nimi otázky evropské legislativy v oblasti sociální politiky. Tento dialog probíhá s evropskými odborovými organizacemi a evropskými organizacemi zaměstnavatelů, které jsou uznány za reprezentativní. Ustavení odvětvových výborů upravuje rozhodnutí Komise 98/500/ES o zřízení výborů pro kolektivní vyjednávání k podpoře dialogu mezi sociálními partnery na evropské úrovni.

Směrnice nestanoví, kdo má povinnost informaci podat. Vychází se z toho, že pro ústředí bude jednodušší zjistit příslušné kontakty. V jednotlivých státech většinou není přehled o existenci a fungování evropských rad zaměstnanců. Soustavnou a průběžnou evidenci, která může sloužit analýzám, hledání kontaktů apod., představuje databáze evropských odborů, která ale není zcela veřejně přístupná. Předpokládá se, že evropští sociální partneři budou zaměstnavatelům i zaměstnancům pomáhat nabízením osvědčených postupů, čímž by se vyjednávání zefektivnilo a urychlilo.

V článku 5 odst. 4 směrnice se výslovně upravuje možnost zástupců příslušných evropských odborových svazů účastnit se jednání o systému nadnárodních informací a projednání jako poradci. Výslovně se také upravuje možnost účasti jak zástupců evropských odborových organizací, tak i organizací zaměstnavatelů. Článek 5 odst. 4 směrnice 2009/38/ES výslovně upravuje právo vyjednávacího výboru sejít se odděleně před jednáním i po něm s ústředím a využít nezbytné komunikační nástroje. Vycházelo se z toho, že i když v praxi zaměstnavatelé tuto možnost většinou uznávají a poskytují, někdy mají zástupci zaměstnanců přece jen problémy s uznáním práva sejít se samostatně, anebo například se zajištěním tlumočení (což spadá pod "nezbytné komunikační nástroje", jak to stanoví směrnice).

Povinnost zaměstnavatele vytvořit na svůj náklad podmínky pro ustavení a řádnou činnost vyjednávacího výboru je obecně stanovena v § 282 odst. 1 ZP a zahrnuje tudíž i umožnění těchto oddělených zasedání.

K § 292 až  293

Ústředí a vyjednávací výbor mohou ujednat, že ustaví evropskou radu zaměstnanců podle svého ujednání, že ustaví evropskou radu zaměstnanců podle zákona, nebo mohou ujednat jiný postup pro nadnárodní informace a projednání nebo mohou ujednat, že zahájené jednání bude ukončeno. Na ukončení zahájeného jednání se ale vyjednávací výbor musí usnést kvalifikovanou většinou. Zákoník práce…