Input:

§ 42 ZP Pracovní cesta

11.10.2019, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

2.2.42
§ 42 ZP Pracovní cesta

JUDr. Petr Bukovjan

Úplné znění

Ustanovení související

  • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

    • § 34 odst. 1 písm. b) – místo výkonu práce jako základní náležitost pracovní smlouvy

    • § 34a – pravidelné pracoviště zaměstnance pro účely cestovních náhrad

    • § 40 – změna obsahu pracovního poměru

    • § 151 až § 189 – náhrady výdajů poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce (cestovní náhrady)

    • § 240 – speciální pravidla pro vyslání na pracovní cestu u některých kategorií zaměstnanců

    • § 273 odst. 1 – vymezení toho, co se pro účely posouzení pracovního úrazu rozumí plněním pracovních úkolů

  • Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

    • § 93 – vyslání cizince s příslušným povolením na pracovní cestu

Komentář

Pokud zaměstnavatel potřebuje, aby zaměstnanec dočasně pracoval i na jiném místě, než je místo výkonu práce sjednané s ním v pracovní smlouvě (stejně jako v souvislosti se jmenováním), může ho vyslat na nezbytně nutnou dobu na pracovní cestu. K takovému vyslání potřebuje ale zaměstnavatel souhlas zaměstnance, může tak učinit výhradně na základě dohody s ním. Taková dohoda nemusí být nutně písemná a nemusí být ani součástí pracovní smlouvy (i když tento postup je v praxi nejčastější a lze ho jen doporučit). Souhlas s vysláním na pracovní cestu může zaměstnanec projevit rovněž konkludentně, a to např. nastoupením na pracovní cestu podle pokynu zaměstnavatele.

Jistá omezení týkající se vyslání zaměstnance na pracovní cestu obsahuje zákoník práce v § 240 ZP. Dle tohoto ustanovení smějí být těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku 8 let vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem. Stejné omezení platí pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance, kteří pečují o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let, jakož i pro zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu (tím je zákon o sociálních službách) považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost). V daném případě jde o zvláštní kvalifikovaný souhlas, který si musí vyžádat zaměstnavatel před každým vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Je-li ten dán dlouhodobě, například v pracovní smlouvě, nemusí tak zaměstnavatel sice postupovat, ale zaměstnanec může pracovní cestu odmítnout, aniž by k tomu měl uznatelný důvod a aniž by byl povinen jej zaměstnavateli uvést (obecným důvodem ze zákona je péče o vyjmenované osoby).

Pokud je ve vztahu ke sjednanému druhu práce objektivně dána potřeba konání pracovních cest, nesouhlas zaměstnance s vysíláním na pracovní cesty může být zaměstnavatelem oprávněně považován jako nesplňování požadavků pro řádný výkon práce, a tedy jako důvod k výpovědi z pracovního poměru ve smyslu § 52 písm. f) ZP. Je přitom třeba zvážit všechny okolnosti případu a důvody, které zaměstnanec pro odmítnutí vykonání pracovní cesty uvádí (např. nemoc dítěte). Sotva by zaměstnavatel s výpovědí ve sporu uspěl, jestliže zaměstnanec odmítá podepsat písemnou dohodu, ale pracovní cesty zásadně neodmítá.

Na pracovní cestu může zaměstnavatel vyslat i

Nahrávám...
Nahrávám...