Mají zaměstnanci nárok na náhradu nákladů při práci z domova? Může si zaměstnavatel v dohodě určit, že žádné náhrady nebude poskytovat? A jak je to s poskytováním stravenek?
Odpovědět můžeme stručně: a) ano, b) za určitých podmínek ano – ale raději podrobněji... Přes rozmáhající se praxi na práci z domova (tzv. home office) nějak zapomněl zákoník práce (dále jen "ZP"), který je spíše normou minulého století. A přitom právě v těchto dnech je toto pracovní uspořádání více než užitečné. Není pochyb, že jej zákoník práce umožňuje, jak vyplývá z § 2 ZP, podle kterého lze závislou práci vykonávat nejen na pracovišti zaměstnavatele, ale popřípadě "na jiném dohodnutém místě", tedy třeba i v místě bydliště zaměstnance. Změna místa výkonu práce vyžaduje souhlas (dohodu) obou stran; zaměstnavatel práci doma nemůže nařídit, a ani zaměstnanec si ji nemůže prosadit proti jeho vůli. Jediným ustanovením, které se této problematiky výslovně týká, je § 317 ZP. Dopadá však pouze na situaci, kdy si zaměstnanec při práci z domova – podle dohodnutých podmínek – sám rozvrhuje pracovní dobu, což nicméně nezbavuje zaměstnavatele povinnosti vést evidenci pracovní doby. Což prakticky řečeno znamená, že si určuje, kdy bude pracovat a zaměstnavatel nemá možnost jeho volbu omezovat. Smluvní strany si ale patrně mohou v přiměřeném rozsahu – aby se stále ještě jednalo o situaci, kdy si zaměstnanec sám rozvrhuje pracovní dobu – sjednat, že zaměstnanec bude v určitou stálou hodinu dostupný pro účely pracovní komunikace.
Snad s výjimkou ryze individuálních kreativních zaměstnanců ale obvykle zaměstnavatel požaduje, aby zaměstnanec i při práci doma dodržoval standardní zaměstnavatelem rozvrženou pracovní dobu. Důvody jsou ryze praktické – zájem, aby byl domácký zaměstnanec k zastižení od svých kolegů a nadřízených, zákazníků a obchodních partnerů zaměstnavatele. V takovém případě se ovšem zmíněné ustanovení, resp. výjimky uvedené v § 317 ZP, vůbec neuplatní a tito domáčtí pracovníci mají standardní právo na veškeré příplatky ke mzdě.
I v těchto případech platí obecná zásada § 2 ZP, že závislá práce (zaměstnání) musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele. Prakticky řečeno, všechny výdaje vynaložené zaměstnancem z důvodu jeho práce doma by mu měl zaměstnavatel proplatit (nahradit). To bývá nejčastějším "jablkem sváru". I když zaměstnanec vykonává závislou práci doma, tak tato slouží pouze potřebám jeho zaměstnavatele. Přičemž § 2 ZP prakticky odpovídá tradičnímu, tzv. hospodskému rčení: "Kdo poroučí, ten platí!" Jestliže tedy určité výdaje zaměstnanec vynaložil za zaměstnavatele, respektive v jeho zájmu, pak je povinen mu je nahradit. To upřesňuje § 151 ZP: "Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce (...)". Načež se další paragrafy věnují převážně náhradám cestovních výdajů (stravné, jízdné, nocležné apod.) a jen § 190 ZP pamatuje na náhradu za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce:
-
Sjedná-li zaměstnavatel, popřípadě vnitřním předpisem stanoví nebo individuálně písemně určí podmínky, výši a způsob poskytnutí náhrad za opotřebení vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce zaměstnance, poskytuje mu tuto náhradu za dohodnutých, stanovených nebo určených podmínek.
-
Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na používání motorového vozidla, u kterého se poskytování náhrad řídí § 157 až 160.
Zaměstnavatel tak musí poskytovat zaměstnanci náhrady za opotřebení jeho hmotného movitého majetku, který podle pokynů zaměstnavatele využívá při závislé práci. Výjimka v odstavci 2 se týká motorových vozidel, u nichž se náhrady za opotřebení řídí speciální právní úpravou jízdních cestovních náhrad.
Podstatné je, aby s použitím dané věci zaměstnavatel souhlasil, nemůže jít o jednostrannou volbu zaměstnance (aby si náhradami vylepšit výplatu). Závislá práce je totiž zásadně vykonávána podle pokynů zaměstnavatele, který může usoudit, že nežli platit náhrady za majetek zaměstnance, tak mu raději poskytne pro práci na domácím pracovišti vlastní notebook apod. Náhrady by se měly týkat jen věci prokazatelně sloužících k výkonu práce (přímo či nepřímo), což asi nebude gauč a postel, kde zaměstnanec odpočívá a čeká na inspiraci.
Náhrady za opotřebení majetku zaměstnance najdeme mezi příjmy ze závislé činnosti, které nejsou předmětem daně z příjmů dle § 6 odst. 7 písm. d) ZDP, …