Nález 232/2006 SbNU, sv.43, K povaze výzvy správce daně k úhradě daňového nedoplatku
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 43, nález č. 232
I. ÚS 78/05
K povaze výzvy správce daně k úhradě daňového nedoplatku
Ústavní soud má za to, že je třeba odlišit případ, kdy je doručována výzva dle § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, daňovému dlužníku označenému jako daňový dlužník přímo v rozhodnutí, od něhož se daňový nedoplatek odvozuje, od případu, kdy je tato výzva doručována osobě odlišné od takto označeného daňového dlužníka. Pokud nebyla před zasláním výzvy k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vyměřena daňovému subjektu daň rozhodnutím dle § 32 odst. 1 zákona o správně daní a poplatků, je třeba na výzvu k uhrazení daňového nedoplatku pohlížet jako na rozhodnutí správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, a lze se tedy ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního žalobou domáhat přezkoumání takové výzvy soudem.
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 78/05 ve věci ústavní stížnosti J. J. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004 č. j. 1 Afs 22/2004-72, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004 č. j. 30 Ca 8/2000-36, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 22. 11. 1999 č. j. 5095/150/1999 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 19. 2. 1999 č. j. 45079/99/138913, vydaným ve věci výzvy správce daně k úhradě daňového nedoplatku adresované stěžovateli.
Výrok
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004 č. j. 1 Afs 22/2004-72 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004 č. j. 30 Ca 8/2000-36 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil, když dospěl k závěru, že výzva podle § 73 odst. 1 zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále též jen „daňový řád“) je soudně nepřezkoumatelným úkonem. Pokud Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazoval na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999 sp. zn. IV. ÚS 198/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usn. č. 43, str. 367), zcela pominul, že v ustanovení § 248 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) došlo oproti stavu k roku1999 k zásadním změnám. V době, z níž pochází zmíněné usnesení Ústavního soudu, bylo v ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. uvedeno, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách. Toto ustanovení však bylo následně změněno tak, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů procesní povahy byla z tohoto ustanovení vyjmuta a následně pak od roku 2002 se již v uvedeném ustanovení nenacházela. Dle stěžovatele nelze…
