2014.20.21.5
Nelegální práce z pohledu judikatury
JUDr. David Kahan
Následující článek se zabývá problematikou nelegální práce a obsahově vychází z několika rozsudků správních soudů. Jeho snahou je upozornit na některá úskalí, která s posuzováním nelegální práce souvisí, a současně popsat reálné situace či oblasti, kdy se s nelegální prací jako takovou můžeme setkat. To vše při vědomí toho, že uvedené nelze samozřejmě paušalizovat, protože každý případ je individuální a zahrnuje v sobě mnoho jedinečných charakteristik či situací.
Problematika umožnění výkonu nelegální práce, jak vyplývá z ust. § 2 odst. 1 ZP, § 3 ZP a ust. § 5 písm. e) ZZ, spočívá v tom, že závislá práce je při kumulativním naplnění všech jejích znaků vykonávána mimo pracovněprávní vztah. Jestliže není jeden ze znaků závislé práce naplněn, nejedná se o závislou práci, a tedy se v důsledku toho nemůže jednat ani o práci nelegální. Níže uvedené činnosti, které budou dále popsány, jsou pouze ukázkou toho, kde se orgány inspekce práce setkávají se správním deliktem spočívajícím v umožnění výkonu nelegální práce.
Posuzovanou činností v prvním případu byla práce cizince mimo Evropskou unii v nehtovém studiu a zabýval se jí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec. Téměř jako vždy byl jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí správních orgánů protokol o výsledku kontroly, jenž obsahoval vyjádření kontrolované osoby, vyjádření cizince, a dále vycházel z podkladů předložených kontrolovanou osobou a pořízené fotodokumentace, který kontrolovaný subjekt žádným způsobem nerozporoval, nevyužil tedy žádosti o jeho přezkoumání.
Případ č. 1 – bezplatně vykonávaná činnost
Podstata uvedené činnosti spočívala v modeláži nehtů, přičemž pro tuto činnost neměl cizinec s kontrolovanou osobou uzavřen pracovněprávní vztah. Tato osoba ve svém vyjádření argumentovala tím, že práci cizinci umožnila, aby zjistila, zda požadovanou činnost vykovávat umí. Závislá činnost byla správními orgány považována za prokázanou, neboť byly naplněny všechny znaky závislé práce a cizinec tedy musel mít uzavřen jeden ze základních pracovněprávních vztahů. Krajský soud k tomu uvedl následující: "V daném případě není sporu o tom, že práci spočívající v modeláži nehtů prováděl jmenovaný osobně. Není pravdou, že by se jen koukal (jako druhá osoba přítomná při kontrole v provozovně žalobkyně, u které umožnění výkonu nelegální práce správní orgány nedovodily), jak to nejprve uvedl, ale bylo prokázáno a žalobkyně toto následně nepopírala, že seděl s rouškou na ústech a prováděl sám modeláž nehtů na zákaznici. Jeho podřízenost ve vztahu k žalobkyni správní orgány zcela správně dovodily na základě podmínek, za nichž jmenovaný tuto činnost prováděl. Vykovával totiž druh práce, která je předmětem podnikání žalobkyně, a to v její provozovně, v provozní době provozovny, za použití pomůcek a prostředků žalobkyně. Z těchto okolností nelze než dovodit, že jmenovaný práci vykonával na náklady a odpovědnost žalobkyně, práci vykonával jménem žalobkyně, což ostatně plyne také z toho, že žalobkyně od počátku připouštěla svoje pochybení a uváděla, že pracovněprávní vztah jmenovaného doloží dohodou o provedení práce."
V daném případě uvedla žalobkyně, že si chtěla cizince pouze vyzkoušet, avšak vzhledem k okolnostem případu soud tuto námitku neuznal. Ostatně námitka kontrolovaných osob, že si chtějí někoho pouze vyzkoušet, je v praxi zcela běžná. Soud dále neshledal případnou námitku žalobkyně (kontrolovaného subjektu), která směřovala do oblasti soustavnosti práce s poukazem na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu. Tuto námitku vypořádal, a nutno říci, že dle názoru autora naprosto racionálně, tak, že v ust. § 2 není o znaku soustavnosti hovořeno a žalobcem uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu se týkaly případů, kdy nebyl skutkový stav zjištěn jako v nyní posuzovaném případě.
"Tento druh pracovněprávního vztahu je pružnější, o soustavném výkonu práce ve smyslu každodenního výkonu po stanovenou pracovní dobu nelze vždy hovořit. Soustavnost práce jako znak závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 ZP nemůže být vykládána jen ve smyslu opaku jednodenní práce, jednorázové činnosti, jednorázové výpomoci, ale právě s přihlédnutím k tomu, že závislá práce může být vykonávána také v právním vztahu založeném na dohodě o provedení práce, kdy vlastní výkon práce může být v určitém časovém rozmezí značně nerovnoměrný. Proto jen ze skutečnosti, že jmenovaný byl při výkonu modeláže nehtů přistižen v jednom konkrétním dni, nelze za daného skutkového stavu dovodit, že by se u něj jednalo jen o jednorázovou činnost, výpomoc. Okolnosti případu totiž ukazují na jednoznačnou motivaci žalobkyně umožnit výkon práce nikoli jednorázově, ve formě výpomoci či úsluhy či jen jednorázově na zkoušku, rovněž u jmenovaného byla motivace k výkonu činnosti zřejmá."
V neposlední řadě byl v daném případě namítán fakt bezplatnosti vykonávané činnosti. Zde jsem toho názoru, že v takovém případě kontrolovaná dále porušuje ustanovení zákoníku práce upravující mzdové otázky, neboť za závislou činnost přísluší vždy mzda (podmínka výkonu závislé práce), a tudíž by k tomuto faktu mohlo být naopak přihlédnuto v tom smyslu, že by tato situace byla vyhodnocena jako další porušení zákoníku práce, a následně by to mohlo vést k zohlednění při stanovení výše pokuty.
V rámci posuzovaného případu byla také vznesena námitka ohledně likvidačnosti uložené pokuty, avšak soud se vypořádal s touto námitkou žalobce tak, že byla uložena na samotné spodní hranici, tedy v případě umožnění nelegální práce v minimální výši 250 000 Kč. Soud zkonstatoval, že správní orgán nepřekročil meze správního uvážení, tudíž nedošlo ani k jeho zneužití, neboť pokutu vyměřil v mezích ust. § 140 odst. 4 písm. f) ZZ a dodržel i zákonná kritéria. Přihlédl v této souvislosti také k tomu, že nebyla v žalobě tvrzena likvidačnost takové pokuty a před správními orgány ani soudem kontrolovaná osoba nedoložila svoje majetkové poměry.
Závěrem lze k tomuto rozsudku uvést, že podobně by mohlo být nahlíženo na posuzování obdobných profesí, pokud by byly v jednotlivém případě dány stejné či podobné indicie, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Jednalo by se tak např. o činnost v kadeřnictví, holičství, pedikúry atd.
Případ č. 2 – dodatečné předložení dokladů
Další oblastí, kde se můžeme setkat s umožněním nelegální práce (závislá práce bez uzavření základního pracovně právního vztahu), je pohostinství, v daném případě se jednalo o obsluhu baru. V kasační stížnosti bylo u Nejvyššího správního soudu namítáno, že nebyla uznána platnost dodatečně doložené dohody o provedení práce a pravdivost čestného prohlášení jednatelky kontrované osoby, které existenci dohody mělo potvrzovat.
Obsluha baru byla v popisované situaci vykonávána bez uzavření pracovněprávního vztahu a tato skutečnost byla potvrzena jak manažerem kontrolované osoby, tak "zaměstnancem", když následně teprve po 14 dnech po provedené kontrole na místě byla dodatečně předložena dohoda o provedení práce, ačkoliv povinnost předložení těchto dokladů při kontrole na pracovišti vyplývá zaměstnavatelům obecně z ust. § 136 ZZ. Zde také bylo zprvu uváděno v rámci kontroly, že obsluha baru byla na pracovišti v den kontroly pouze "na zkoušku". Protokol o výsledku kontroly tedy zkonstatoval závislou práci bez uzavřeného pracovněprávního vztahu, čímž bylo porušeno ust. § 3 ZP a současně toto jednání bylo považováno jako umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu ust. bod 1 § 5 písm. e) ZZ.
V návaznosti na kontrolní zjištění předložila jednatelka kontrolované osoby čestné prohlášení, že "zaměstnanec" měl sepsánu dohodu o provedení práce, avšak v důsledku neinformovanosti osoby jednající během kontroly za kontrolovanou osobu nedošlo k jejímu předložení. Současně s tímto prohlášením byla předložena i zmíněná dohoda o provedení práce s datem uzavření jeden den před vykonanou kontrolou, kdy bylo u kontrolované osoby zjištěno porušení pracovněprávních předpisů. V dané věci bylo pro posouzení také podstatné, že z evidence docházky za leden 2012 nebylo seznatelné, že by v ní "zaměstnanec" figuroval. Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel z obsahu Seznamu kontrolovaných fyzických osob, který byl pořízen v den zahájení kontroly a ze kterého vyplynulo, že zaměstnanec pro stěžovatele vykonával práci spočívající v obsluze baru. Pro tuto činnost neměl s kontrolovanou osobou uzavřen žádný ze základních pracovněprávních vztahů, jak vyplynulo z jejího prohlášení i z prohlášení osoby jednající během kontroly. Po zhodnocení těchto podkladů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k výkonu závislé práce skutečně došlo, aniž by však byl tento vztah regulován pracovní smlouvou, dohodou o pracovní činnosti či dohodou o provedení práce.
Z důvodů nastíněných výše pak Nejvyšší správní soud považoval dodatečně předloženou dohodu o provedení práce a čestné prohlášení doručené se značným časovým odstupem za neuzavřenou v den kontroly, resp. dospěl k závěru, že v den kontroly vůbec neexistovala, a přiklonil se k závěru o jejím pozdějším sepsání a antidatování. To vše i v kontextu toho, že kontrolovaná osoba byla vyzvána dne 21. 1. 2012, aby doklady prokazující existenci základního pracovněprávního vztahu předložila dne 8. 2. 2012, když kontrolovaná osoba tuto povinnost splnila pouze ve vztahu k ostatním zaměstnancům, nikoliv ve vztahu k inkriminovanému "zaměstnanci".
Dle názoru Nejvyššího správního soudu "...stěžovatel tudíž měl k dispozici dostatečně dlouhou dobu – 17 kalendářních dnů k tomu, aby správnímu orgánu prvního stupně prokázal existenci pracovněprávního smluvního vztahu mezi ním a paní K. Stěžovatel však této výzvě správního orgánu nevyhověl a den po uplynutí shora uvedené lhůty prostřednictvím svého pracovníka pana M. do Záznamu o poskytnutí informací provedeného v rámci kontroly dodržování pracovněprávních předpisů uvedl, že s paní K. nemá uzavřen žádný pracovněprávní vztah a byla u něho v den kontroly na pracovišti jen "na zkoušku... Dohodu o provedení práce s paní K. stěžovatel správnímu orgánu prvního stupně předložil spolu se svým čestným prohlášením až dne 14. 2. 2012, tj. poté, co obdržel protokol o výsledku kontroly dne 9. 2. 2012, v němž je uvedeno, že umožnil paní V. K. výkon nelegální práce ve smyslu bodu 1 § 5 písm. e) ZZ. Nejvyšší správní soud tak má s ohledem na výše uvedené za prokázané, že stěžovatel porušil § 3 ZP a dopustil se správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) ZZ. Argumentaci stěžovatele, v níž se dovolával existence předmětné dohody o provedení práce a uváděl, že pan M. neměl v rámci probíhající kontroly inspekce práce úplné informace o paní K., považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti za naprosto nedůvěryhodnou a účelovou."
Předestřený náhled na dodatečně předložené doklady ze strany kontrolované osoby je zcela správný, neboť při akceptaci takto dodatečně předložených dokladů by nebylo možné ve svém důsledku prokázat tento správní delikt. Docházelo by tedy k situacím, kdy kontrola orgánů inspekce práce sice odhalí nedostatky v činnosti kontrolované osoby, avšak díky jejímu následnému jednání by závěry byly takto zpochybněny a celý proces kontroly by se tak jevil jako marný. Dodatečné předložení dokladů osvědčujících vznik základního pracovněprávního vztahu není pro některé kontrolované osoby problém, neboť jsou si vědomy slabší pozice "zaměstnance", který takový doklad podepíše, neboť nechce např. přijít o své pracovní místo, aniž by si uvědomoval všechna rizika, která to pro něj přináší. Nadto je možno k tomuto případu poznamenat, že kontrolovaná…
