č. 4166/2021 Sb. NSS, Osoby bez státní příslušnosti: právo na ubytování v pobytovém zařízení během posuzování žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti
č. 4166/2021 Sb. NSS
Osoby bez státní příslušnosti: právo na ubytování v pobytovém zařízení během posuzování žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti
k § 79 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákonů č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb. (v textu jen zákon o azylu)
Ministerstvo vnitra je v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti povinno analogicky postupovat podle § 79 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a zajistit žadateli ubytování v pobytovém zařízení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2021, čj. 10 Azs 347/2020-25)
Prejudikatura: č. 2778/2013 a č. 1659/2008 Sb. NSS; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 2018, Hoti proti Chorvatsku (stížnost č. 63311/14).
Věc: a) A. K. a b) E. K. proti Ministerstvu vnitra o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalobci byli manželé, původně občané Sovětského svazu. Tvrdili, že po rozpadu Sovětského svazu nenabyli občanství Ruské federace. Po dlouhou dobu bydleli v Německu, v době podání kasační stížnosti se zhruba deset let nacházeli v České republice. Během této doby dvakrát neúspěšně žádali o udělení mezinárodní ochrany (v obou případech s odkazem na to, že jsou osobami bez státní příslušnosti). Dne 17. 9. 2019 žalobci požádali o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, vyhlášené pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále též jen Úmluva). Poté opakovaně žádali o umístění do pobytového střediska. Žalovaný jim však nevyhověl.
Žalobci se následně žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhali ochrany před nezákonným zásahem. Městský soud žalobcům rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, čj. 5 A 168/2019-40, vyhověl a určil, že nepřijetí žalobců jako žadatelů o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti v pobytovém středisku bylo nezákonným zásahem. Zároveň žalovanému přikázal, aby žalobcům umožnil využít služby ubytování v pobytovém středisku do doby nabytí právní moci rozhodnutí o jejich žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Městský soud svůj rozsudek založil na tom, že při chybějící úpravě postavení žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti měl žalovaný postupovat analogicky podle § 79 odst. 3 zákona o azylu a přijmout žalobce do pobytového střediska (alespoň) do doby rozhodnutí o jejich žádostech.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Ani Úmluva ani české právo nestanoví výslovně právo žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti na ubytování v pobytovém zařízení. Pro rozhodování o žádostech o status osoby bez státní příslušnosti se mají použít pouze procesní ustanovení zákona o azylu, nikoliv ustanovení o ubytování žadatelů (o mezinárodní ochranu) v pobytovém zařízení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...)
[8] Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, dospěl k závěru, že stěžovatel měl postupovat podle § 79 odst. 3 zákona o azylu a umožnit žalobcům ubytování…